„Láska je láska,“ pěla už před lety Lucie Bílá a předběhla dobu stírání genderových rozdílů. Jenže láska není jen o pohlaví. Vždyť ještě našim praprababičkám partnera pro život dost možná vybírali rodiče. Jenže existuje vůbec něco, co bychom mohli označit pojmem „moderní láska“? Troufnu si říct, že ano.
Možná není až tak důležité přesně říct, co je to moderní láska. Zajímavější je sledovat, jak o lásce mluvíme, když staré představy už nestačí, a ty nové teprve hledáme. Jsme tak trochu mezi světy. A právě v tomto meziprostoru, kde si nejsme jistí, co vlastně je správně, se možná rodí nové způsoby blízkosti, větší citlivost i ochota o vztazích víc mluvit a víc naslouchat. Právě tak to vidí Michala Rosinová, terapeutka institutu Moderní láska. „Mění se celý způsob, jak o vztazích přemýšlíme. Dříve se víc spoléhalo na to, co se „má“. Dnes se mnohem více ptáme: „Co vlastně chci já? Co je v pořádku pro mě? Jak to máme nastavené my dva nebo tři, nebo nikdo další,“ míní Michala Rosinová.
Ještě relativně nedávno se vztahy opíraly o poměrně jasná pravidla. Každý věděl, co od něj očekává rodina, společnost, partner opačného pohlaví. Vztah byl často chápán jako závazek na celý život, který měl pevnou strukturu – muž – žena – svatba – děti… Dnes je to jinak. A to je sice možná krásné ale také náročné. Neexistence jediné cesty totiž může vést do bludiště tápání.
„S přítelem žijeme odděleně. Oba bydlíme na studentské koleji, ale zatím si chceme zachovat své soukromí, těšit se jeden na druhého a užívat si společné chvíle. Nejde o peníze za společný nájem, oba komě studia chodíme na brigády, kde si slušně vyděláváme, ale myslím, že takto nám to oběma vyhovuje. I náš sex je díky tomu mnohem lepší, než kdybychom každou noc usínali jeden vedle druhého,“ myslí si dvacetiletá Pavla. „Moji spolužáci to mají různě. Většina jich svůj protějšek teprve hledá, což není snadné. Kluci z našeho ročníku jsou spíše kamarádi a hlavně – na pedáku jich zase tak moc není,“ směje se Pavla, která svého přítele zná již z gymnázia. Měla vlastně štěstí, protože právě způsob seznamování je je jedním z největších problémů mladých lidí a za uplynulých dvacet let prošel radikální proměnou.
Zatímco dříve jsme se potkávali přirozenou cestou – ve škole, díky kamarádům, na diskotéce nebo v práci, současná doba přeje spíše zmíněným seznamkám, ať už v mobilních aplikacích nebo mimo ně. Od možná osudového rozhodnutí nás oddělují stovky možností, ale jen pár sekund a jeden klik. „Místo náhodného setkání vyhlašujeme výběrové řízení na partnera. A někdy se v tom ztrácí lehkost. Na první pohled to může vypadat skvěle: tolik možností! Jenže když máme na výběr příliš, může to vést ke zmatku. Často se objevuje pocit, že „někde tam venku“ je možná ještě někdo lepší. S takovým postojem je rozhodování, komu dát šanci, mnohem těžší. Mám ráda myšlenky sociologa Zygmunta Baumana, který tomu říká tekutá modernita – doba, v níž se vše neustále mění a nic není jisté. V takovém světě i láska ztrácí svou někdejší „pevnost“ a stává se procesem, který vyžaduje neustálé přizpůsobování, komunikaci a odvahu být zranitelný,“ míní Michala Rosinová. Tuto „tekutost“ vidí i v seznamování, které dnes spíše nahrává „skorovztahům“. Anglicky situationship: neoficiální nedefinovaný vztah, který funguje na pomezí mezi přátelstvím a plnohodnotným partnerským vztahem. Partneři sdílejí intimitu, tráví spolu čas, povídají si. Záměrně se ale vyhýbají konverzaci o budoucnosti i oficiálnímu pojmenování své interakce.
Obdobně to prožívá i třiačtyřicetiletá Martina. Se svým o pět let mladším „kamarádem“, jak jej nazývá, tráví každou neděli. Společně si připraví oběd, jdou do přírody, povídají si, sledují filmy. Čas od času dojde i na sex. Když se jí ale ti, kteří vědí, zeptají, kdy jim svého téměř ročního „přítele“ představí, naježí se: „Není to můj přítel! Jsme jen kamarádi. Nikdy se nebavíme o vztahu, o tom, co bude. To by ani nedopadlo dobře. Jsem rozvedená a do vážného vztahu se nehrnu. A můj kamarád to má podobně. Vyhovuje nám to takto oběma. Žádné závazky, žádné hádky. Jen radost ze společně tráveného času. Myslím, že kdybychom se stali partnery pro život, ani by to nefungovalo, protože bychom museli řešit běžné záležitosti, peníze, nákupy, provoz domu, péči o děti a podobně. A to momentálně nechceme ani jeden,“ tvrdí Martina. Tak snadné to ale není, neboť přiznává, že svého „kamaráda s bonusem“ vlastně miluje. Jen si neumí představit plnohodnotný život s ním. Jistá zmatenost v definici takového vztahu ji pak vede k tomu, že o jejím _ skoro bych mohla říct – druhém životě – ví jen několik nejbližších přátel a společná návštěva veřejného místa, třeba kina, divadla nebo bazénu, pro ni nepřichází v úvahu.
Situationship umožňuje brát začátek vztahu uvolněněji, ale současně neumožní vzájemné odevzdání se. „Možná proto postupně přichází trend intentional dating, tedy vědomé či záměrné randění, při němž je hned na začátku řečeno, o co mají obě strany zájem, jaké mají hodnoty, hranice. Nehrají hry,“ upozorňuje Michala Rosinová, „k tomu se přidává i to, že dnes už nehledáme partnera na celý život za každou cenu, ale spíše někoho, s kým se můžeme vyvíjet, růst, kdo nás bere takové, jací jsme. Takový vztah není správný jen z venku, ale dává smysl i uvnitř. Hledání vhodného protějšku sice zabere čas, ale právě v tom je možná největší výzva, ale i největší naděje.“
Snad i proto se mluví o únavě z digitálního seznamování, a to především mezi generací Z, u nichž byl zaznamenán masivní odliv ze seznamovacích aplikací. Koho by také bavilo začínat stále dokola, posuzovat druhého jen podle několika možná reálných fotek, snažit se zaujmout… Mnoho takových kontaktů skončí dříve, než začnou. To je frustrující. Neznamená to ale, že by se mladí lidé z online prostředí stáhli! Seznamují se například při gamingu.
Na proměnu „vztahové politiky“ upozorňuje i řada zkušených pedagogů, kteří vidí jak se současným 20+ přeskládal žebříček hodnot i jejich pohled na lásku a vztahy. „Kvůli návyku na virtuální prostředí si neumějí povídat tváří v tvář, nenacházejí témata. Druhým problémem je placení na prvním rande. Jsou dívky, které očekávají, že muž musí zaplatit za oba. Jsou ale také dívky, které jsou emancipované, a je pro ně urážkou, když chce protějšek vyrovnat účet. Vůbec mužům nezávidím, jak poznat, z jakého tábora dívka je,“ směje se pedagožka Vyšší odborné školy herecké Michaela Jadrná. A poukazuje také na zajímavý fenomén: mladá generace podle ní často zaměňuje přátelství za lásku. „Je běžné, že se nejlepší kamarádky svěřují, jsou si blízké. Jenže náhle to začnou označovat za lásku a k údivu všech začnou tvořit pár.“ U studentek zaznamenává také vysokou citlivost na vzhled a styl oblékání. „Pokud muž poznamená jakoukoli negativní poznámku na toto téma, tak u dívek „končí“. Nenechají se partnerem šikanovat. Když není spokojen s jejich vzhledem, nezaslouží si je. Stejně tak ale mladí muži mají přehnané požadavky, protože očekávají, že na rande přijde ta krásná holka z Instagramu, jejíž snímky obdivoval. Jenže ty fotky jsou prohnané filtry a retuší… Mnohdy tedy nechtějí realitu, ale pouze tu virtuální,“ upozorňuje Michaela Jadrná. A protože vztahy vyžadují péči, práci, komunikaci a čas, pro mnohé „sněhové vločky|“ je to dřina tak nepředstavitelná, že jsou raději single a klidně i po třicítce, pětatřicítce využívají „služeb mamahotelu“.
Mladí lidé dnes nejsou nuceni do manželství ani tehdy, když spolu vychovávají potomka, nejeden muž nahradí svou partnerku na mateřské dovolené. „S přítelem sice nejsme manželé, ale už máme roční miminko. O Petříka se staráme společně, stejně tak mi partner pomáhá s domácností. Líbí se mi i to, že dnešní kluci se nestydí dát najevo emoce, klidně pláčou. Možná se někomu může zdát, že jsou tím tak trochu zženštělí, ale já myslím, že je to pro obě strany úlevné,“ konstatuje osmadvacetiletá Hanka. To potvrzuje i terapeutka Michala Rosinová: „Dnes už naštěstí dokážeme vnímat křehkost, autenticitu a zranitelnost ne jako slabost, ale jako sílu, která nás může sblížit. Zatímco dříve v nás často převládal strach, že když ukážeme své pochybnosti nebo nejistoty, budeme odmítnuti nebo tím ohrozíme vztah, dnes si stále víc uvědomujeme, že právě otevřenost a citlivost vytvářejí prostor pro hlubší spojení.“
A samozřejmě je zde i sexualita! Většina z nás zná pojmy jako heterosexualita, homosexualita či bisexualita. Odborníci se ale v ordinacích stále častěji setkávají s novým fenoménem „moderní lásky“ – pansexualitou. „Takto se označují lidé, kterým nezáleží na tom, jestli je objektem jejich lásky muž či žena, ale jsou schopni být přitahováni kýmkoli. Může to být muž, žena, transmuž, transžena či člověk nebinární. Jediným kritériem je, aby byl okouzlující milý a sympatický,“ popisuje sexuolog Pavel Turčan. Setkává se také s otevřenými vztahy, kde si pár toleruje úlety s jinými protějšky či vztahy polyamorfní, kdy je zaangažováno několik lidí najednou.
„Mám kyberpřítelkyni,“ přiznává dvaadvacetiletý student Jiří, „žije v Americe a poznali jsme se přes online seznamku. Nikdy jsme se neviděli a mně to takto vyhovuje, jsem spíše samotář a asi bych se i styděl se s ní setkat. Komunikujeme spolu několikrát do týdne díky webkameře. Děti? Myslím, že je nechci, na to jsem ještě hodně mladý.“ Jiří po chvíli váhání přiznává, že se svou „přítelkyní“ přes kameru provozuje i sex – oba před sebou vzájemně mastrubují. „V oblasti kybersexu lze do budoucna očekávat velký vývoj. Se vztahy „online“ se ve své praxi setkávám u mladých lidí často. Komunikují takto spolu třeba i několik let, a přitom se nikdy na živo nesetkali,“ popisuje Pavel Turčan. Přes všechny moderní trendy ale považuje za základ vztah dvou lidí. „To, co v lásce považuji za moderní, je rovnost partnerů bez zaškatulkování, co má a může dělat žena, či muž. Do moderní lásky stereotypy nepatří. Vše je založeno na domluvě, důvěře a úctě. Jedním ze základních faktorů je také otevřená komunikace, kdy se jeden druhému nebojí otevřít a dokážou se bavit i o těch nejdůvěrnějších věcech. Také vhodně vyvažují čas, který tráví spolu a zvlášť,“ míní sexuolog Turčan.
Moderní láska je bezpochyby odrazem doby, ve které žijeme. Je rychlá, propojená, náročná. A zároveň nesmírně svobodná. Odlišuje se od tradičních představ tím, že už není postavena na rolích, povinnostech nebo očekáváních druhých. „Cítím, že moderní láska je vědomá volba. Volba, s kým a jak chceme žít, milovat a růst. Je to láska, která ctí individualitu, ale zároveň nás učí spolupráci, empatii a hloubce vztahu. Vrací nám schopnost otevřeně komunikovat, naslouchat a přijímat rozdíly, aniž bychom se ztratili sami v sobě. Pro mne je moderní láska aktivní, vědomá a transformující. Nečeká pasivně, až se něco stane. Je volbou každodenní přítomnosti, vědomého nasazení a odvahy být autentický. Je to láska, která nás učí milovat naplno, být zranitelní, ale přitom si stát za tím, kdo jsme,“ říká zakladatelka projetu Dawo, lektorka jógy, tantry a Ájurvédy Zuzana Činková.
Moderní láska tedy už není jen pocit nebo role. Je to praxe. A přesně proto je tak inspirující a zároveň náročná - protože milovat dnes znamená být živý, opravdový a svobodný.
